OPETH - The Last Will And Testament
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
ARCHITECTS jsou rychle zažitý a populární pojem v novodobé metalcorové branži. Tento rok se přihlásili třetím řadovým albem, se kterým sklízí velkou řádku úspěchů po celém světě. První poslechy „Hollow Crown“ pro mne byly poměrně uspokojivé – technicky orientovaná hudba s moderním zvukem, čerstvým nábojem a nenudícími skladbami. Navíc ten dokonalý zabijácký sound, řezavé kytary, mohutné, přirozeně znějící bicí – nádhera. Rozhodně v mých očích toto album dlouho překonávalo svého předchůdce „Ruin“. Po půlroce poměrně aktivního poslechu však hledám další důvod, proč si „Hollow Crown“ pustit zase a nenacházím ho. Vše je dokonale vypulírované, aranže, zvuk, stylizace skupiny – jen to prostě není dlouhodobé a to je velká škoda. Oproti minulosti jsou opatkovaní hoši v aranžích přemýšlivější, melodičtější, přístupnější. Tapované bublání střídají majestátní mosherské sekačky – jakoby se SIKTH, GOJIRA, DILLINGER ESCAPE PLAN a MESHUGGAH setkali v kadeřnickém salónu, kde budou společně kultivovat svůj vzhled a projev. Uřvaní kluci z Ostrovního království na poslední desce stále hrají složitější, ale nepřetechnizovaný nervní a živelný metalcorový koktejl a tváří se přitom jako kapely z časopisu BRAVO. Vše se snaží dělat stále lépe a lépe, mají za těch pár alb již i vlastní identitu, ale stále tomu něco chybí. Esence, která by vás donutila sedět zabořené v křesle se sluchátky na uších a se skelnýma nereagujícíma očima a otevřeným orálním otvorem plout v akváriu naplněným obsahem z „Hollow Crown“.
7,5 / 10
The Here And Now (2011)
Hollow Crown (2009)
Ruin (Re-Release) (2008)
Ruin (2007)
Nightmares (2006)
u mna tiez prvy zazitok s hollow crown velmi pozitivny ale casom ma to unudilo...ruin je pre mna zaujimavejsi...kazdopadne chlapci idu riadne dopredu a riadne na sebe makaju...live sety su skvele
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Aktuální EP ukazuje dvě tváře současně. Zprvu klasický symfonický patos, pak ovšem skladby „200 Years“ a „Live The Tale“, které se bez sborových refrénů obejdou, a hned je to o třídu lepší. Tudy vede cesta z tvůrčí smyčky a bezradnosti posledních alb.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.